Pohybové kurzy

Naše setkání probíhá v dobře větraném středně velkém sále bez zrcadel, nasvětleném pouze tlumeným světlem. Setkání uvedu a krátce vysvětlím základní principy, které se můžete dočíst i v následujícím textu. Následuje velmi jednoduchý stretching a procvičení vnitřní pozornosti za zvuku tlumené hudby. Každý si hledá vlastní tempo a rozsah pohybu podle aktuálního naladění.  Atmosféra a oblečení je neformální, s důrazem na pohodlnost a volnost, tančí se naboso, v ponožkách nebo v lehké obuvi vhodné do sálu. V samotném tanci se hudba postupně mění a ve vlnách procházíme různé kvality a rytmy - od postupného rozehřátí, přes dynamiku a uvolnění, až po klid a meditativní tichou hudbu v závěru. Pohyb může být individuální nebo ve vzájemné interakci, krátký tanec ve dvojici či skupince, vždy však na bázi dobrovolnosti. Je naprosto v pořádku pokud celý proces strávíte pouze v koncentraci na sebe a svůj vlastní pohyb. V poslední fázi se hudba zklidňuje a tempo zpomaluje a každý má prostor pro relaxaci a na samotném konci setkání i pro krátké sdílení toho, co zažil a jak se cítí.

Hudba je žánrově pestrá a během tance se uzpůsobuje tak, aby podporovala jednotlivé rytmy a fáze, které se během cca 90 min. setu střídají.  Obecně jde o hudbu, která podporuje koncentraci na vlastní prožívání těla a vyznačuje se nejen gradací, ale i fázemi směřujícími ke klidu a celkovému uvolnění. Nejde tedy o klasickou party hudbu,spíše jde o jakousi hudební cestu, která má obvykle dynamiku kopírující např. fáze ideálního dne - od pomalého probuzení, gradující pracovní část, přes odpolední vrchol, zpět k uvolnění a večernímu klidu. V první fázi jde tedy spíše o pomalejší, plynulou, ukotvující hudbu. Žánrově  ambientní, etno, jazz, s nástroji jako bubny, smyčce apod. Následuje rytmická, jasná, postupně gradující pasáž. Stylově často world music, tribal, funky, s příměsí perkusí a jiných výraznějších nástrojů. Třetí sekce je intenzivní, divoká, narušující jednotnou harmonickou linku, která svým pojetím vede k uvolnění. Z elektro žánrů zde používám drum’n’bass, tribal techno, případně různou experimentální hudbu nebo výraznou a energickou etno hudbu. Předposlední pasáž vytváří ostrý přechod do lehké, hravé a melodické hudby s tanečním nádechem. Často v duchu world music, folku, jazzu nebo elektroniky s jemným groove nábojem. V závěrečné sekci jde o meditativní, pomalé písně, často hraje ambientní, filmová hudba, s minimalistickou a jednoduchou kompozicí.

Klasický tanec je primárně zaměřen na estetiku, techniku a výkon a na rozdíl od vědomého tance je spojen s výukou kroků a choreografií, s cílem něco předvést, zlepšit se a ovládnout své tělo. Oproti tomu vědomý tanec nemá vnější cíl – není tvořen pro publikum. Účel je vnitřní: kontakt se sebou, uvolnění, sebepoznání, emoční regulace, radost z pohybu. Klasický tanec má jasně dané pohybové prvky, figury a kroky. Pohyby se člověk musí naučit a následně se hodnotí podle správnosti provedení. Vědomí tanec má jen rámec, tvořený  zmíněnými fázemi, ale pohyb je spontánní a autentický. V základu není nic správně či špatně – jen to, co člověk právě cítí. Jde tedy především o tanec individuální více než partnerský a dal by se nazvat formou meditace v pohybu, která nabízí prostor pro vyjádření emocí, uvolnění napětí a hlubší kontakt se sebou samým. Na rozdíl od klasické společenského či partnerského tance, je to spíš tanec ve společnosti, kde každý vytváří své vlastní kroky a choreografii vznikající na základě aktuálního rozpoložení a citlivosti vůči hudbě a sobě samému.

Obecně lze říci, že vědomý a spontánní tanec je vhodný téměř pro každého bez omezení věku a pohybových schopností. Jako předpoklad je nutno brát schopnost udržet pozornost a soustředění na vlastní tělo a přítomnost. Pro samotný tanec se nevyžadují žádné taneční zkušenosti, fyzická kondice ani schopnost „umět tančit“.  Důraz je na prožitek, ne na výkon. Pokud někdo hledá spíše sportovní výkon, rychlé fitness cvičení nebo estetický tanec, může být zklamán. Do tance je obvykle možné se zapojit i jemným pohybem, v sedě nebo v menším rozsahu i v leže, vše v závislosti na vlastní mobilitě či závažnosti pohybových obtíží nebo případných obavách. U lidí s těžkou úzkostí, nediagnostikovanou psychózou nebo nestabilními traumaty může spontánní tanec vyvolat horší reakce, pokud máte u sebe takové podezření, doporučuji mě před setkáním kontaktovat. Introvertní nebo racionálně zaměření lidé mohou mít zpočátku odpor či stud, i když často z vědomých tanců odchází s největšími zážitky a uvolněním. Proto věnuji další otázku právě studu a ostychu.

Přestože není pro vědomý tanec potřeba více lidí, je tato pohybová praxe vedena ve skupině, což v určité fázi přináší své benefity, které rozebírám v jiném textu. Počáteční stud a ostych je při vědomém tanci poměrně častý a normální. Každý ho může překonat zaměřením na sebe místo na ostatní, pomalejšími pohyby, soustředěním se na hudbu a rytmus či dech a nalezením bezpečného místa v prostoru. Největší překážkou bývá něco, co bychom mohli nazvat vnitřním kritikem, a nikoliv skupina tančící kolem. Jakmile se podaří odprosit se od myšlenek a dát prostor tělu v aktuálním rozpoložení, dostaví se uvolnění a radost z pohybu. Před prvním setkáním je dobré si připomenout, že nejde o výkon a nikdo po vás nebude vyžadovat správné kroky či testovat pohybové dovednosti. Každý účastník je zaměstnaný vlastním prožitkem a pohybem, a všichni se snaží řídit principem „tancuji pro sebe, ne pro ostatní“ což výrazně ulevuje od tlaku. Nic není dobře nebo špatně. Pokud je pro vás těžké dát se hned do „tance“, můžete začít úplně jednoduše: přenášením váhy z jedné nohy na druhou, krokem do stran, kýváním hlavy, pohybem rukou. Tanec má v tomto pojetí mnoho podob a není definován zavedenými kroky, kreacemi či konvencemi. Velmi pomáhá začít tančit se zavřenýma očima, stáhnete tím veškerou pozornost z okolí dovnitř a umožní vám to lépe identifikovat a objevovat pohyb v těle, který můžete následně rozvíjet. Tančit se zavřenýma očima je možné nejen díky dostatečnému prostoru, ale také díky postupnému rozvoji soustředění se na sebe. Každé místo v prostoru je samozřejmě dobré – ať už vám dělá dobře být na kraji, u zdi nebo v rohu sálu, je to v pořádku stejně tak jako být ve středu nebo se volně  pohybovat prostorem. Každý má právo vybrat si místo, kde se cítí bezpečně. Další nápomocnou věcí je hudba samotná, která funguje jako nosná vlna a pomůže obejít vnitřního kritika. Pouhým soustředěním se na rytmus je možné nechat se vést a zaměstnat plně svoji pozornost. Podobným způsobem lze využít dech, pokud znejistíte, zpomalte, dýchejte zhluboka a případně se hýbejte v rytmu vlastního dechu – i kdyby to bylo jen velmi málo a vybočovalo to mimo rytmus hudby. V neposlední řadě je dobré přijmout trapnost jako součást procesu učení se něčeho nového a také pouštění kontroly. Často se během prvních 10–15 minut rozplyne, jakmile vás vtáhne hudba a pohyb.

Od klasických pohybových a sportovních aktivit, kde se klade důraz na výkon, výsledky a cíle je vědomý tanec prostor bez hodnocení a soutěživosti. Cílem je zde spíše sebevyjádření, emoční uvolnění a integrace psychických procesů. Sportovní výkon tak doplňuje o dimenzi, která podporuje psychickou rovnováhu a emoční pohodu. Pokud se zaměříme na jógu, tak oba přístupy společně propojují tělo, dech a vědomí. Jóga často směřuje k disciplinovanému a strukturovanému pohybu, který vede k posílení těla a zklidnění mysli. Doplňující aspekt, který tento tanec přidává je prvek svobody a spontaneity – tam, kde jóga pracuje s přesně definovanými ásanami, vědomý tanec umožňuje autentický pohyb bez pravidel. Společně tak poskytují rovnováhu mezi strukturou (jóga) a volností (tanec). Společným cílem  podobně jako v meditaci je vědomá přítomnost, mindfulness a hlubší kontakt se sebou. Klasická meditace bývá statická a nemusí být přístupná lidem, kteří mají potíže s klidným sezením. Spontánní  tanec funguje jako „meditace v pohybu“ – umožňuje dosáhnout podobného stavu vědomí skrze dynamiku těla. Tím rozšiřuje možnosti mindfulness praxe i pro ty, kdo potřebují aktivní formu soustředění.

Vědomý tanec může na první pohled působit jako exotická či esoterická věc. Samotný název, odkaz na „rytmy“ nebo někdy i jazyk, kterým je tato praxe popisována, může u racionálně založených lidí vyvolávat jistou skepsi. Při bližším zkoumání a zodpovězení předchozích otázek je zřejmé, že jde o strukturovanou pohybovou metodu s přímým dopadem na tělesné a psychické zdraví – tedy o přístup, který má své místo vedle jógy, sportu nebo klasických psychoterapeutických metod. Není to volná improvizace bez cíle, praxe má jasnou strukturu, která se opírá o po sobě jdoucí fáze pohybu, které mají svojí logiku, a o kterých se můžete dočíst v předchozích otázkách nebo rozšiřujících textech dále. Není to ani náboženství ani víra, nejde o systém dogmat, uctívání nebo mystiku. Přestože někteří lektoři těchto tanců mohou používat metaforický nebo spirituální slovník, který evokuje ezoteriku, je to spíš jejich osobní styl komunikace a jazyk v tomto případě nemění nic na podstatě samotné metody, která stojí na jednoduchém principu vědomého pohybu, který má vědecké paralely s poznatky sportovní psychologie a výzkumy vlivu pohybu na duševní zdraví – zlepšení nálady, snížení stresu, posílení vitality. Důležitá je v tomto směru praktická a osobní zkušenost. Účastníci často popisují pocity podobné těm, které znají po sportu či meditaci – vyčištěná mysl, uvolněné tělo, lepší spánek, snížení napětí. Pro racionálně uvažujícího člověka je nejjednodušší pohlížet na tuto praxi jako na cvičení pro duševní hygienu, podobně jako běhání nebo plavání – s tím rozdílem, že důraz je zde více kladen na vnitřní prožitek a psychologickou integraci, která u klasických pohybových aktivit zůstává často pouze na každém z nás.